Každý z nás byl jednou mladý a každý na své mládí máme své vzpomínky, které nám sice v hlavě neutkví tak dlouho, ale jsou situace, které nám pomohou si je připomenout.
Že je to dříve bylo úplně jiné než dnes, je asi více než jasné. Nebyl internet, nebyly mobilní telefony a zábavu jsme si hledali jinde a jinak. Pokud se nám někdo líbil, tak jsme si jej nepřidali do Facebooku do přátel, ale napsali jsme mu dopis. Ten však mnohdy k dotyčnému ani nedorazil, protože poštou jsme jej určitě neposílali, ale vždy jsme ho dávali po někom, nebo na místo, aby ho ten dotyčný našel.
Ve škole jsme byli velmi zdatní ve výmluvách, omluvenkách a podpisech za rodiče. Dokázali jsme si zfalšovat téměř cokoliv, co zfalšovat vůbec šlo. Nebyl internet a nebylo jak zjistit pravdu. Někteří jedinci dokonce měli i dvě žákovské knížky, jednu pro rodiče a druhou pro učitele. Ve škole jsme si různě vyráběli taháky, které jsme schovávali na kolena, do propisek, pod penál, nebo pod učebnici. I na toto jsme byli odborníci a šlo nám to. Dokázali jsme i úspěšně zatloukat rodičovské schůzky a také podvádět s obědy, které se v družinách moc jíst nedali.
Pokud jsme chtěli vytáhnout kamaráda ven, tak jsme na něj museli jít zazvonit. Většinou mu nešlo zavolat a už vůbec ne napsat, a tak jsme se nachodili častokrát pěkné dálky, než jsme někoho ven dostali. Domů jsme se pak museli vracet na minutu přesně, protože nebyly mobilní telefony a nedalo se zavolat, že se zdržíme, a tak jsme museli dodržovat přesnou dobu návratů, aby doma nebylo zle. Poslouchali jsme kazety, které jsme si mezi sebou různě jeden od druhého nahrávali a přetáčely je propiskou. Pro nás to byla krásná doba a spousta z nás by se do ní klidně i rádo vrátilo, když ne napořád, tak alespoň na chvíli.
